Rodina je jeden z nejkrásnějších darů v životě. Výjimkou nejsou ani dědové. I oni chtějí být součástí výjimečných okamžiků své rodiny. Focení bezesporu jedním z těchto okamžiků je. Vždyť se rodiny nechávají zvěčnit, aby měli památku. Já si kladu otázku, proč na fotografiích chybí dědové. Proč se na ně zapomíná. To si řekněme na rovinu. Tím, jak fotografuji celé rodiny, vidím nadšení v očích těch, kteří se cítili opomenuti. Těmi jsou dědové. A víte, že oni jsou šťastni za fotku s vnoučaty, a co teprve s dospělými vnoučaty. Vždyť Ondra, Matěj nebo Kryštof jsou už na vysoké, a fotku s dědou nemají.
Člověk by řekl, že jasně: “Dědo, pojď, dáme fotku.” Ale takto jednoduše to nefunguje. Copak se ten Váš děda nechce cítit jako švihák? Chce. A přímo se to žádá.
V jeho mládí fotografie něco znamenala, ale dnes se to jen tak přeletí, cvakne na mobil a fotka jde často po pár hodinách v zapomnění. Často fotíme na mobilní telefony bez velkého přemýšlení nebo oceňování okamžiku, který zachycujeme. Rychle přecházíme od jedné fotografie k druhé a po několika hodinách a tím se stávají prchavým okamžikem. To nám ztěžuje pocit spojení s těmito okamžiky a sdílení lásky, kterou jsme tehdy cítili.
Na dědu nezapomínejme, třeba čeká na to, až řeknete: „Dědo, chceme mít fotografii s Tebou.“ Musím se přiznat, že si troufám říct, že jeho jiskřičky v očích budou svítit jako hvězdy.
Tím, jak fotografuji rodiny a propojuji je skrz generace, vidím, jak těm dědům a babičkám záleží na tom, když vidí, že je tam chcete mít.
Kdy pozvete svého dědu (nebo tátu, který je dědou pro Vaše děti) na focení?
Spolu. Čas nevrátíme.
S úctou, Dara
